Praha, město věží IV. - Český vítězný oblouk

Po stopách Viktora Preisse s fotoaparátem v ruce. Vystoupejte s námi do pražských věží, skýtajících neokoukatelné pohledy na českou metropoli. Dnes nad řekou se pnoucí věž Karlova, Staroměstská mostecká věž.

Už odedávna bývalo poměrně časté a ne neobvyklé, že si císaři po svých triumfálních příjezdech do hlavního města nechali postavit oblouk, který jejich slávu opěvoval. Známe je ze starověkého Říma, Napoleon si nechal postavit svůj oblouk na oslavu svých vítězství, Angličané si zase ten svůj postavili po vítězství nad Napoleonem; dokonce i novodobá císařská rodina v Pchjongjangu si nechala postavit ten svůj. A pokud by býval vyhrál válku a zbylo tu, z čeho budovat, nechal by si jistě jeden takový postavit i německý kosmokratór Hitler. 

Češi možná nikdy nebyli takoví megalomaně, a proto se takovými stavbami naše země zrovna nehemží. Ale přesto stojí za zmínku, že jeden takový malý "vítězný oblouk" v Praze skutečně stojí a ne náhodou za jeho stavbu vděčíme právě prvnímu českému císaři - Karlu IV.

Staroměstská mostecká věž vznikla přibližně ve stejné době jako kamenný most, jemuž dnes říkáme Karlův a byla koncipována jako monumentální brána na korunovační cestě českých králů, kteří právě po novém mostě mířili na Pražský hrad, aby dostali svou korunu. 

Věž stojí na staroměstském konci Karlova mostu. Po krátkém stoupání projdeme prvním patrem věže, kde najdeme (jako již tradičně) kýčovitě zasazenou pokladnu, takže pokud už vstupenku nějakým způsobem vlastníme, moc nestojí se tu zastavovat. Interiér druhého poschodí, kam se dostaneme, budeme-li pokračovat ve stoupání po točitém schodišti, jehož 138 schodů se vine celou výškou věže, je bohatě zdoben. Obzvlášť strop určitě stojí za zevrubnou prohlídku nejen milovníkům umění. 

Komnata v druhém patře věže umožňuje z okna také náš první pohled z této věže - ač zatím ještě ne z jejího vrcholu. 

Po dalším točitém stoupání se dostaneme na konec schodiště a můžeme vystoupit na střešní ochoz. Za povšimnutí stojí socha věžníka, která sloup schodiště nahoře zakončuje. Ještě bych zmínil, že i tato věž, stejně jako mnohé další, prošla v 19. přestavbou pod vedením onoho českého všeuměla Josefa Mockera, takže dnešní podoba věže zřejmě nemá s tou původní nic společného. Ale proč se tím trápit, když je tak hezká, že?

Vzhledem k její poloze a zcela neopakovatelnému postavení, můžete se u Staroměstské mostecké věže se stoprocentní jistotou spolehnout, že ochoz směřující k řece bude beznadějně plný lidí. Zde mohu jen doporučit, abyste za dveřmi chvíli počkali a zorientovali se ve směru postupu, protože vyhýbat se dalším lidem na necelého půl metru širokém chodníčku není nic, co byste si rádi zopakovali. Obzvlášt v takové výšce. 

Tato věž na svém vrcholku skrývá zřejmě nejhezčí a nejznámější pohled na Prahu. Je to onen na každé druhé pohlednici zobrazovaný pohled na Pražský hrad, před nímž přetíná mohutný vltavský tok kamenný Karlův most se svými barokními sochami. Ještě můžete doplnit západ nebo východ Slunce a atmosféra je dokonalá. 

A stejně jako u předchozích věží a věžiček použijeme i dnes optický zoom a přiblížíme si stavby, které bychom si z tohoto úhlu zblízka prohlédli jen těžko. 

A tak, zatímco se stmívá, naše dnešní návštěva ve věžích se blíží ke konci. Je tomu už téměř 200 let, co tu naposledy jel český král vstříc korunovaci, ale kdysi slavná i majestátní Královská cesta plní jistou funkci dodnes - neexistuje přirozenější turistická trasa, která by vám ukázala více koncentrované krásy pražského historického centra. A tak středověké trhovníky a šlechtice na krásných ořích nahrazují asijští turisté - jejich obdiv k této středověké nádheře však zůstává nezměněn.

Můžeme brát Staroměstskou mosteckou věž jako triumfální oblouk císaře Karla, můžeme ho brát jako monument a památník českých králů - dokonce ji můžeme považovat jen za jednu z dalších mnoha v důsledku zbytečných staveb, jimiž si napříč staletími krátilo dlouhé zimní večery architektonické duo Parléř-Mocker - zůstává však faktem, že mezi těmi světovými působí tento český "vítězný oblouk" poněkud pokorněji, jak se tu krčí mezi rozsáhlou okolní zástavbou. Možná tím do jisté míry reflektuje i povahu a mentalitu našeho národa. Jak jinak by měl vlastně působit vítězný oblouk národa, jenž si ze své historie pamatuje převážně ty bitvy, v nichž na plné čáře prohrál? 

Tak na shledanou zase příště. A stoupejte do věží. (y)