Praha, město věží II. - Domácí hřiště architekta Mockera

Do věží, ke zvonům... Po stopách Viktora Preisse s fotoaparátem v ruce. Vystoupejte s námi do pražských věží, skýtajících neokoukatelné pohledy na českou metropoli. Tentokrát schody a ochozy Prašné brány.

Po delší odmlce pokračuje naše prohlídka po vrcholcích pražských věží.

Asi to málokoho při pohledu na pražské (nebo vlastně i jiné) historické centrum napadne, ale je poměrně zajímavým faktem, že ať se rozhlédnete kamkoliv, neuvidíte dílo starší, než pár staletí. Dokonce i ty nádherné středověké katedrály, které dodnes obdivujeme, jsou převážně několikrát v historii přestavované do podob, které s tou původní nemají příliš společného. A tak se nám na vrcholu svatovítské katedrály objeví barokní báň a dvě dechberoucí "gotické" věže, které jsou mladší než podstatná část vinohradských činžáků. Ale přesto mluvíme o gotických katedrálách, historických centrech a středověkých hradech.Možná ze zvyku, možná prostě proto, že oni romantičtí architekti v 19. století svým dílem zkrátka chtěli, abychom o nich tak mluvili. 

A tak i přesto, že když stojíme před cílem dnešní cesty, Prašnou branou, která tvoří předěl mezi dnešním Náměstím Republiky a Celetnou ulicí, necháme se unášet představou krásné středověké stavby, zatímco vidíme z podstatné většiny dílo jednoho českého architekta, žijícího před nějakými sto lety - Josefa Mockera - mimochodem člověka, který snad musel postavit půlku tehdejších Čech - a možná podstatnou část střední Evropy. Výčet staveb, na jejichž stavbě nebo rekonstrukci se podílel, mluví za vše.

První věcí, která vás při vstupu do malých dvířek brány zaujme, je až klaustrofobní prostor prvního schodiště, které vás zavede do prvního patra. Je milé, že vám ve stoupání pomáhá provazové zábradlí, ale nemusíte mít zrovna sto kilo nadváhu, aby pro vás v protisměru jdoucí člověk, znamenal takřka neřešitelný problém. V prvním patře naleznete pokladnu, ale pokud už vlastníte lístek z předprodeje, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, nemá příliš smysl se tam zdržovat. O patro výš, po absolvování mnohem prostornějších, ač neméně namáhavých schodů, se nachází poměrně prostorná hala s obrovskými vitrážovými okny, zdobenými znaky Prahy, Čech a krále Vladislava Jagellonského, za jehož vlády věž vznikla. 

Po krátkém oddychu však pokračujeme po dalším stupni schodiště k cíli naší cesty - vrcholu. Ještě než se dostaneme na ochoz, otevře se před námi zajímavý půdní prostor plný soch, z nichž některé bych nedoporučoval pozorovat před spaním. Posuďte sami. 

Prašná brána se nachází v samém centru města, nabízí tedy zajímavý výhled do všech světových stran - za povšimnutí jistě stojí i na chvíli spustit hlavu z oblaků a po dlouhém zahledění v dáli, se podívat pod sebe - neboť přímo u paty věže stojí několik nesmírně zajímavých budov. 

Předně si jistě nemůžeme nevšimnout majestátní secesní budovy Obecního domu, který je jakousi hlavní dominantou celého náměstí - a to i přes to, že vedle něj stojí k nebi se upínající věž. 

I zde využijeme výhod funkce, zvané zoom a podíváme se na tuto stavbu ve větších detailech. 

Určitě nám neunikne ani na druhé straně budova České národní banky. 

A nyní se zahledíme do dálky a pokocháme se novými pohledy na budovy, které tak dobře známe. 

Naše zraky se však nemusí upínat jen k staromětským památkám, o něco dále poznáváme i další známé stavby. 

Na závěr bych uveřejnil ještě jednu fotografii, protože myslím, že vystihuje krásu tohohle stoupání do věží mnohem lépe, než sebekrásnější pohled na bezpočet pražských kostelů. 

Takhle vysoko najednou zjišťujete, jak vzdálený je život v ulicích a všechny s ním spojené problémy a můžete si představovat, jaké je to být nezúčastněným pozorovatelem, jak se asi žilo starověkým bohům na Olympu, když znuděně sledovali smrtelníky pod sebou. A můžete být sebezatvrzelejší realista všedního dne - ten pocit je, alespoň jednou za čas, nesmírně příjemný. 

Budu se těšit opět příště v další z pražských věží. (y)