Na obranu Jana Blatného

Někdy mi při pohledu na ministra Blatného na mysli vyplyne srovnání s jinou, podobně tragikomickou postavou českých dějin, dr. Emilem Háchou. Nejspíš si oba zaslouží spoustu kritiky, ale možná je dobře občas zamířit hlouběji. 

Při širším pohledu na Vládu ČR možná mezi celebritami jako paní Alenka Schillerová, udávající módní trendy na photoshooty s pávy, nebo Karel Havlíček, jehož výčet funkcí a titulů by si nezadal ani s někdejším nejvyšším soudruhem Gustávem Husákem (o tom dadaistickém básníkovi, jenž ten cirkus vede, ani nemluvě), se může tragikomická postavička ministra zdravotnictví Jana Blatného zdát téměř nevýznamná. Ale zdání klame.

Člověk se při pohledu na tohoto pána, který se politikem stal tak nějak z nouze, neubrání srovnáním s jinou osobností českých dějin, a to s někdejším československým a později především protektorátním tzv. Státním prezidentem Emilem Háchou. Společných rysů je tady překvapivě spousta. Oba muži, víceméně apolitičtí (minimálně nebyli profesionálními politiky), se v jistém kritickém okamžiku dostali do pozice, o kterou snad ani příliš nestáli, a o kterou nakonec v onu chvíli vlastně nestál vůbec nikdo, a v boji a v reakci na těžkou situaci, s níž sotva mohli cokoliv dělat, museli podnikat opatření, která nejenže jim v danou chvíli pro svou nepopularitu určitě nepřinesla lásku nebo pochopení od zbytku národa, ale do jisté míry ve skutečnosti mnoha lidem i reálně uškodila. Jak v historii dopadl Emil Hácha nejspíš všichni tak nějak víme. A ač v poslední době naštěstí došlo k jeho jisté rehabilitaci, v obecném povědomí stále není vnímán příliš pozitivně. Pokud děláte denně rozhodnutí mezi „špatným“ a „ještě horším“, jen těžko vás budou lidi milovat a je neskutečně těžké se nezkompromitovat. A ačkoliv politická éra Jana Blatného není ještě u konce, dá se poměrně jistě předpokládat, že se podobným způsobem zkompromituje i on. A nejhorší na tom vlastně je, že ať už by svou práci dělal dobře, nebo špatně, nedalo se tomu nejspíš vyhnout.

Asi jen málokomu při sledování posledních tiskových konferencí Ministerstva zdravotnictví i Vlády ČR unikne, jak pan ministr reaguje čím dál tím víc podrážděně. Tlak, který je na tohohle člověka vyvíjen od první chvíle, kdy nastoupil do úřadu, je nepředstavitelný.

Leckdo by mohl říct, že jako ministr selhává. At už jako odborník, nebo jako politik. A to je nakonec asi pravda, ale možná si položme jinou otázku. Je Jan Blatný odborník? Nebo je Jan Blatný politik? A bylo vůbec možné v této úloze neselhat? Mluvíme tu sice o „ministru zdravotnictví“, ale je to skutečně to, co pan Blatný v tuhle chvíli dělá? Trochu se obávám, že právě jeho osoba projevila v plném rozsahu ten nejzásadnější problém naší vlády jako takové.

Když jsem výše uvedl, že stejně jako kdysi Emil Hácha, i Jan Blatný se dnes ocitl na pozici, o kterou nikdo neměl zájem, nebyla to nejspíš ani nadsázka.

Dobře si vzpomínám na ten moment, kdy jsem se ráno vzbudil a přečetl si tu senzační zprávu, že se tehdejší ministr zdravotnictví Roman Prymula nechal vyfotit jak vychází ze zavřené restaurace. V první chvíli bylo jasné, jaký krok musí následovat – a tady dejme panu premiérovi určité plusové body – zareagoval rychle a správně. Ne, že by bylo moc jiných možností, samozřejmě. Jenže když člověk vystřízlivěl z rozčarování, musela přijít otázka, jaký bude ten další krok – kdo po známém epidemiologovi a plukovníkovi v záloze převezme štafetu?

Po tom, jak skončil první ze série ministrů zdravotnictví pro rok 2020 Adam Vojtěch, jsem byl překvapený, že se uvolněná pozice obsadila už v tomto prvním případě. Jenže tehdy byl v záloze člověk, který už s vládou byl stejně spojený a úspěchy či neúspěchy dosavadní strategie – popřípadě její neexistence – s jeho jménem byly svázány. A ze své pozice „hrdiny první vlny“ se profesor Prymula nemusel obávat ani úskoků ze strany předsedy vlády.

Ale když se zdiskreditoval i on, kde vzít nějakého dalšího člověka, který by byl ochoten naskočit do tohoto padajícího letadla, kterým se naše vládní administrativa dokázala stát? Vím, že jsem nevěřil, že jakýkoliv soudný člověk, odborník či nikoliv, bude chtít svázat své jméno s touto vládou. Obzvlášť když už v té době bylo jasné, že i menší vládní strana se snaží od premiéra stranit, a co hůř, řady hnutí ANO a okolí vlády opouštěly i ty zbytky expertů, které jí zbývaly.

A tehdy se zčistajasna objevil docent Blatný.

Málokdo asi věřil, už při jeho prvním projevu, že to byla šťastná volba. A ačkoliv s tím souhlasím, neřekl bych, že z toho důvodu, jaký sdílí většina jeho odpůrců. Proč nebylo jmenování Jana Blatného šťastným řešením, má podle mě několik příčin.

Zaprvé si už z principu věci nemyslím, že by ministr měl být odborník na problematiku svého rezortu. Řízení ministerstva je natolik komplexní záležitost i běžných časech, že není představitelné, že by ministerstvo zdravotnictví řídil lékař, ministerstvo dopravy strojvedoucí nebo ministerstvo zemědělství agronom. Jistě, je určitě praktické, má-li ministr nějaké znalosti oboru, za nějž je odpovědný, ale – a to je jen můj osobní názor – mnohem důležitější je schopnost řídit tým. A v okamžiku, kdy je váš resort zcela zásadní pro fungování státu, je to o to důležitější. Epidemiologů může být na ministerstvu zdravotnictví tucet, ale ředitel může být jen jeden. A musí být být schopný. A v tomhle se obávám pan docent Blatný, i přes zkušenost jako náměstek v nemocnici, přinejmenším pokulhává.

A k tomu je samozřejmě třeba zmínit, že se nacházíme v naprosto bezprecedentním stavu a nacházíme se v něm v čele s vládou, kterou už před půlrokem ve skutečnosti přestal kdokoliv řídit. Ministerský předseda ustoupil do pozadí v okamžiku, kdy začalo přituhovat, a už i vicepremiér a ministr vnitra, který ze své pozice předsedá Ústřednímu krizovému štábu, zřejmě usoudil, že spojovat (ne)úspěchy této vlády se svou osobou a politickou stranou není takhle krátce před volbami příliš rozumné. A tak spousta rozhodnutí nakonec leží na osobě ministra zdravotnictví (jak ostatně ukázal už i první celostátní projev ministra Prymuly v hlavním vysílacím čase). A když nyní ministr Blatný říká, že je jeho úkolem udržovat rovnováhu mezi lidmi, co by se nejraději zavřeli do protiatomových krytů a lidí, co by rádi zašli na covid party (nadsázka, samozřejmě), je samozřejmě jednoduché říct, že to vůbec není jeho práce a on by měl zastupovat přetížené zdravotnictví, umírající důchodce, apod… Ale na druhou stranu, podobný stupeň omezování práv lidí a občanů je natolik komplexní otázka, na níž se nedá nahlížet jen z jedné strany, a není možné k nim přistupovat lehce a bez složitého rozmýšlení důsledků, zdravotních, ale i dalších. Udržovat rovnováhu mezi zájmovými skupinami (a to je tu myšleno naprosto nepejorativně), by měla být práce ministerského předsedy. Ale ten už zřejmě na vládnutí zcela rezignoval. A tak podobný přístup vlastně chápu. Nicméně se tak pan ministr bohužel dostal do pozice, do níž se nikdy neměl dostat. I Emilu Háchovi kdysi Rudolf Beran tvrdil, že se nikdy nedostane do pozice, kdy by o něčem rozhodoval. A jak nás historie dokázala překvapit.

Čímž se opět dostávám k myšlence, že pozice docenta Blatného v této chvíli je zcela nezáviděníhodná. Jakékoliv rozhodnutí učiní (a tady si buďme jistí, že ač se jedná o kolektivní rozhodnutí vlády, po podzimním fiasku má ministr zdravotnictví téměř bezprecendentní vliv na to, co a kdy se vyhlásí), nemůže se zavděčit. Nikdo z nás nechce opatření a nikdo z nás nechce umírat. Ať se vydáme tím či oným směrem, poškodí to všechny.

To by byly manažerské schopnosti. Ale to bohužel není jediný důvod, proč si nemyslím, že Jan Blatný je dobrým kandidátem na ministra.

Jeden z největších problémů naší vlády – a to už ve skutečnosti se spoustou vytáček a omáčky uznal i Andrej Babiš – je komunikace k veřejnosti a předvídatelnost kroků. Vzpomínám si, jak neskutečně zoufalý jsem byl z téměř nahodilého a den ze dne se měnícího toku informací, které k nám od vlády přicházely na jaře. Ale i pokud ponecháme stranou, že tu měl existovat (a možná snad i existoval) pandemický plán, dejme tomu, že se jednalo o situaci, jakou nikdo z nás nezažil a na kterou nebyl nikdo připravený. Tam se snad netransparentnost, nepředvídatelnost a možná i určitá neschopnost vysvětlovat svá opatření dá vládě odpustit.

S pandemií jsme ovšem na podzim žili už půl roku a člověk by očekával, že se něco změní. Tzv. „druhá vlna“ zastihla Českou republiku neuvěřitelně nepřipravenou a vyhlašování a změny restrikcí, výjimek a pravidel svou zmatečností předstihly snad i jarní vlnu.

Když už bylo opět vše zakázané a nebyl důvod být čímkoliv zmatený, konečně jsem pozitivně kvitoval, že ministerstvo přišlo s něčím, co mělo ležet na stole už od jara – jakýsi dlouhodobý plán boje s pandemií. Na scénu přichází PES.

Protiepidemický systém je pravděpodobně nejtypičtější rekvizitou ministra Blatného a jeho éry. A ač je dnes většině republiky spíš pro smích (alespoň těm, kterým se z něj nechce brečet), když byl představen, byl jsem vlastně nadšený. Konečně po půlroce epidemie tu existovalo něco alespoň trochu předvídatelného, co mohlo pomoct zlepšit komunikaci vlády s veřejností. Dokonce bych v té chvíli i odpustil panu Blatnému jeho poměrně jednotvárný a suchý přednes při tiskových konferencích. Ostatně ne každý politik musí být skvělý řečník.

Jenže neuběhl ani měsíc a tento systém, který měl vnést do vládního počínání logiku, se začal pravidelně proměňovat. Nejdřív se tu a tam změnily kosmetické detaily, ale časem se měnila nejen opatření pro dané stupně onoho systému, ale i postupně i metodika výpočtu stupně rizika. Dejme tady vládě a panu ministrovi kredit – každý systém musí reagovat na vnější změny.

Jenže tady přichází kámen úrazu. Bohužel se ukázalo, že tenhle systém, který nás měl vést až do konce pandemie, zdaleka v době vyhlášení nebyl připravený, a nepřekvapilo by mě, kdyby jej nějakým způsobem inicioval svým příchodem až pan Blatný. Bohužel nemůžete vypustit do světa systém, který má symbolizovat stabilitu a předvídatelnost, v jeho beta (a v tomto případě možná i alfa) verzi. To zkrátka nepůsobí dobře. A naneštěstí komunikační schopnosti ministra Blatného nejsou natolik silné, aby byl schopný tyto situace dobře obhájit. Politik nemusí být řečník. Ale v době krize, obzvlášť v okamžiku, kdy nikdo jiný ve vládě mluvit neumí, je to schopnost naprosto neocenitelná.

Poslední důvod, proč si nemyslím, že se Jan Blatný měl stát ministrem zdravotnictví, je vlastně poměrně jednoduchý. Není politik. To se může na jednu stranu zdát jako poměrně pozitivní hodnocení, ale v tuhle chvíli je to spíše handicap. Abyste se mohli stát politikem, musíte na to mít do jisté míry povahu. A v okamžiku, kdy je celá společnost vyšponovaná do stavu, v jakém je dnes, a jedná-li se o tolik exponovanou a důležitou pozici, platí to dvojnásob. Nevím jaké byly pohnutky pana Blatného, aby funkci přijal, ani zda si plně uvědomoval, k čemu se upisuje. Ale je zcela zřejmé, že není schopný ustát tlak společnosti, která čeká na každé jeho zaváhání, na každou chybu, každé slovo, které se dá použít v jiném kontextu, a začíná se to silně projevovat. Politik musí ve svých veřejných projevech myslet v každé chvíli na to, co říká, a jak to může být použito proti němu. Pan Blatný si to zpočátku neuvědomoval, ale čím déle je v téhle nepopulární pozici, tím silněji a agresivněji je mu to připomínáno. Není divu, že ztrácí nervy.

Nedivil bych se, kdyby sám od sebe rezignoval. Už jen proto, že žádný normální člověk nemá zapotřebí se podobným bahnem prodírat. Ale nemyslím si, že to Jan Blatný udělá. A i přesto, co jsem napsal výše, si ani nemyslím, že by to udělat měl.

Ano, Jan Blatný není dobrým kandidátem na ministra zdravotnictví (neboli národního koordinátora celospolečenského života, protože premiér dává ruce pryč). Ale pořád je to o stupeň lepší, než kdyby tam žádný ministr nebyl; což je možnost, která se mi jeví den ode dne reálnější. A tím se vracím zpět k Emilu Háchovi. Vždy je jednoduché říct, že napáchal spoustu škody, ale do jisté míry můžeme být rádi, že tu buffer v jeho osobě existoval. A stejně tak můžeme být rádi, že Jan Blatný vzal pozici, kterou nikdo nechtěl, a že v ní ze stejného důvodu asi i zůstane, ačkoliv mu to osobně škodí víc než komukoliv jinému, protože je lepší, když to někdo řídí špatně, než kdyby to neřídil nikdo. Protože v tuhle chvíli by bez vidiny silné osobní oběti, nešel dělat ministra zdravotnictví nikdo.

A tak, na závěr, přes veškeré chyby, které Jan Blatný má a které dělá, možná nebuďme tak rychlí v jeho odsuzování.